#čtu Jídlo na prvním místě (M. a D. Hartwigovi)

Shrnout dojmy z této knihy nebude jednoduché... Stejně to některé bude zajímat, jiní tomu zcela propadnou, další vás budou mít za dietového blázna a někteří vás dokonce zařadí do nějaké sekty.

Upřímně, vlastně ani nevím, proč jsem si tuto knihu koupila. Bylo to někdy ke konci listopadu 2014, kdy jsem se vypravila do Neoluxoru si vybrat pár knížek k Vánocům. Můj „pár“ skončil přesně u čísla 5.
Asi už nějakou dobu jsem si uvědomovala, že se nestravuji úplně zdravě a chtěla jsem to změnit. Tak jsem se rozhodla si pořídit i nějakou tu knihu o jídle. Ale kterou vybrat? Docela dost jsem v poslední době četla o nějakém Jídle na prvním místě či co, které vydal Jan Melvil Publishing, což by mohlo být zárukou jisté kvality. Takže jsem se rozhodla asi tímto způsobem.
Knihu jsem (samozřejmě s velkým překvapením) rozbalila u vánočního stromku a hezky zařadila mezi další do své knihovny. A tam tak nějak zůstala ještě několik týdnů. Spíš měsíc. Možná i dva.
Nakonec se na nic přeci jen dostalo (asi i kvůli zdravotním problémům souvisejících s jídlem, které se u mě krátkodobě objevily), tak jsem se dala do jejího čtení.
Kniha od předmluvy a úvodní kapitoly vypadala celkem mile a přívětivě, stejně jako její autoři. Postupně mi připadaly trochu podezřelé všechny ty reference a děkovné dopisy od skoro až zázračně vyléčených čtenářů, které byly v úvodech podkapitol. Ale říkala jsem si, že nějaké vyložené nesmysly a bláboly by jen tak knižně nevyšly a nebyly tak čtené a oblíbené - zapomněla jsem v tu chvíli na Láďu Hrušku...
Postupně se kniha dostávala do různých vědeckých a medicínských studií, výkladů a vysvětlení o fungování trávení, která běžně vzdělanému člověku stejně přijdou jako v jiném jazyce. I když se autoři snažili o přiblížení pomocí různých přirovnání. Vlastně jsem tuhle část přečetla asi jen proto, že jsem chtěla vědět, jak to dopadne s těmi bakteriemi, které nechtějí pustit do VIP klubu. Trochu mi to připomínalo ten francouzský kreslený seriál pro děti Byl jednou jeden člověk - ten s tím starým pánem, který pořád z vousů tahal nějaké věci a červené krvinky spolu chodily za ručičky a na zádech nosily kyslíky.
Pak přišly „zakázané“ potraviny - které to jsou a proč. Tak přibližně v této době jsem měla chuť knihu přestat číst, zavřít a už nikdy neotevřít, protože ti dva, ze začátku milí, autoři mi teď začali z mého jídelníčku vyřazovat téměř vše. A to i věci, o kterých jsem si myslela, že jsou docela zdravé - ovesné vločky, rýže, luštěniny (no dobře, ty zas tolik nejím)... No, ale řekla jsem si, že to tedy dočtu, protože mě zajímalo, co mi teda vlastně zbyde...
Jak jsem knihu četla dál a dál, docela to dávalo smysl. Alespoň odůvodnění u jednotlivých skupin potravin mi přišla smysluplná a začala jsem si říkat, že něco by na tom mohlo být.
Sice jsem po dočtení pořád nevěřila v ty referované zázračné zdravotní účinky, ale řekla jsem si, že to vezmu jako výzvu. Čistě ze zvědavosti, z hecu. Že to prostě zkusím a uvidím, jestli mám vůli to vydržet. A taky asi malá část ve mně doufá, že to vůbec fungovat nebude a já budu moct do světa vyhlásit, že je to k ničemu. A nebo budu překvapená...