Po velké pauze v podobě zkouškového jsem konečně mohla dočíst Deník Anny Frankové. A jaké jsou mé dojmy z něj?Asi před dvěma roky jsem byla v Amsterdamu a navštívila jsem Muzeum (Dům) Anny Frankové. I když v muzeu byly kousky deníku, celý příběh rodiny a jejich přátel, číst přímo deník bylo mnohem emotivnější. Často jsem zapomněla, že jde vlastně o deník a všichni ti lidé opravdu žili a všechny události jsou založené na pravdě. V tu chvíli to přestanete brát jako jeden z dalších příběhů, které se zrodily v něčí hlavě. Mě z toho vždycky začalo mrazit, že se takové věci opravdu děly.
Možná je to tím, že jsem se narodila v roce, kdy existovala už samostatná Česká republika, a proto je pro mě období války i poválečné období s trochou nadsázky pouhou kapitolou v učebnici dějepisu stejně jako třeba středověk. Což mě samozřejmě mrzí, protože další generace na tom budou v tomto směru hůře a hůře a jak víme, tak výuka novodobých dějin v našem vzdělávacím systému značně pokulhává. Zatímco pravěk se probírá snad celé pololetí, nejmladší historické události se jen prolítnou ve spěchu na konci června. Přiznávám se, že o událostech druhé světové války příliš nevím a stydím se za to, ale už od základky mám k dějepisu averzi (všichni víme, jakým stylem se většinou učí) a nemám tedy ani příliš motivaci se této oblasti věnovat sama. Tady vidím jasnou mezeru ve výuce dějepisu. Zatímco pasti na mamuty klást už znovu jako lidstvo asi nebudeme, události připomínající druhou světovou válku by se klidně opakovat mohly. Nechci být pesimista, ale stačí se jen podívat kolem sebe, nebo na televizní zprávy, tam se to jen hemží černou kronikou, nenávistí, vraždami, násilím...
Výhled z kavárny Muzea Anny Frankové
Ale to jsem se dostala zase někam jinam (jakmile dojde na vzdělávání, jsem schopná ze sebe něco na toto téma chrlit hodiny)... Chtěla jsem tím říct, že při čtení tohoto deníku musíte stále myslet na to, že ho někdo napsal podle skutečných událostí. Pokud na to přece jen zapomenete, doslov v závěru knihy vám to bleskurychle připomene. V něm je na asi dvou stranách shrnuto, jaké byly další osudy všech zmíněných postav v deníku.
Podle mě je velmi zajímavé pozorovat, jak všechno vnímá v průběhu času dospívající dívka. Ale i vztahy mezi „obyvateli zadního domu“, jak je Anne nazývá. Vlastně se jako čtenáři účastníme tak trochu sociálního experimentu, který bohužel nemohl být jen tak ukončen.
Po přečtení této knihy vám některé vaše problémy možná začnou připadat malicherné a začnete si vážit více věcí, které máte. I takových maličkostí, jako je slunce, možnost pohybovat se, kde a kdy chcete, poživatelné jídlo, oblečení, které vám není malé... Jsem moc ráda, že jsem si tuhle knihu přečetla a určitě bych ji doporučila všem, protože tenhle deník vás donutí se aspoň na chvilku zastavit a zamyslet.
0 komentářů:
Okomentovat